Zkontrolujte manželku!

Autor: Pavel Mandys

Vážný román hvězdy světové sci-fi

Z šestatřiceti sci-fi románů amerického spisovatele Philipa K. Dicka už bylo do češtiny přeloženo třináct a mnoho z desítek povídek. Letos poprvé se však objevil také román, který se sci-fi nemá nic společného.

Dick, který by se minulý týden (16. prosince) dožil 76 let (zemřel v roce 1982), patří k nejkomplikovanějším tvůrcům vědecko-fantastického žánru. Zaprvé kvůli nadprodukci: první kniha, povídková sbírka To je Wub, kapitáne, vyšla v roce 1952, takže mu za třicet let aktivní tvorby vyšla v průměru nejméně jedna kniha ročně. Ve skutečnosti v nejplodnějším období v šedesátých letech dokázal napsat až čtyři romány za rok a k tomu ještě povídky. V tak velkém počtu není jednoduché se vyznat. Navíc Dick mnoho motivů, zejména relativizaci času a identity i drogové halucinace, opakuje a variuje.

Přitom na rozdíl od většiny ostatních sci-fi autorů 50. a 60. let jeho dílo dodnes poutá pozornost čtenářů, odborníků i jiných umělců, samozřejmě v čele s filmaři. Počínaje Blade Runnerem z roku 1982 dosud vzniklo sedm snímků, přitom v posledních třech letech dokonce tři (Impostor, Minority Report a Výplata). Příští rok by měl mít premiéru Temný obraz režírovaný Richardem Linklaterem s Keanu Reevesem a Winonou Ryderovou v hlavních rolích.

Dickovy knihy dokázaly přežít revoluci, kterou do sci-fi v osmdesátých letech přinesl kyberpunk, ba ještě díky němu získaly na popularitě. To když zakladatel zmíněného subžánru William Gibson přiznal, že filmová verze Dickova románu Sní androidi o elektrických ovečkách?, kterou režisér Ridley Scott nazval Blade Runner, velmi přesně odpovídá jeho vizím budoucnosti, které později zpracoval do románu Neuromancer.

Česko plné Dicka

Dickova odlišnost od většiny ostatních sci-fi spisovatelů spočívá hlavně v tom, že ho mimozemské civilizace, mezigalaktické lety, technické vynálezy a další vědecko-fantastické kulisy zajímají skutečně jen jako kulisy a soustřeďuje se na psychiku hrdinů, obvykle těžce zkoušenou drogami, společenskými či politickými tlaky i potížemi v osobním životě. Jeho romány, jakkoliv to pro diváka filmových adaptací může znít překvapivě, nebývají příliš akční. To hlavní tkví v dialozích a v uvažování hlavních hrdinů o sobě a situaci, v níž se nacházejí.

Není tedy divu, že Dick napsal také romány, které do sci-fi žánru nepatří, které se odehrávají v současnosti a vyprávějí o průměrných lidech, jejichž rozhodnutí neovlivní život na planetě. Životopisci obvykle uvádějí devět románů tradičního typu, které kromě jediného vyšly všechny až po Dickově smrti. Je to Král úletů, vydaný v roce 1975, a právě jej si pro český překlad vybralo nakladatelství Argo. Pro úplnost ještě dodejme, že Argo se letos připojilo ke specializovaným sci-fi nakladatelstvím Laser a Leonardo, která Dickovy knihy s menšími či většími přestávkami vydávají už několik let, a kromě uvedené knihy přidalo nový překlad Sní androidi o elektrických ovečkách? a první vydání sci-fi Počkej si na loňský rok. Také že další Dickovy romány před Vánoci vydala nakladatelství Epocha (Vykolejený čas) a Baronet (Výplata).

Milostný trojúhelník

Čtenáři, kteří se, poučeni autorovými sci-fi romány, těší podle názvu Král úletů na nějaký drogový výlet, budou patrně zklamáni. Když však u četby vydrží, odměnou jim bude zážitek z precizního psychologického dramatu. Kniha vypráví příběh čtyř lidí, kteří se potkají v Kalifornii v padesátých letech. Fiktivním vypravěčem je Jack Isidore, sociálně mírně retardovaný muž, jehož vášní jsou "vědecké" záhady jako Sargasové moře, UFO nebo vliv slunečního záření na váhu zeměkoule. Však také kniha nese podtitul Jack Isidore (ze Seville v Kalifornii): Kronika vědecky ověřených poznatků 1945-1959, což odpovídá Jackově úzkostlivé systematičnosti. Dalšími postavami jsou jeho starší sestra Fay, která se provdala za majitele továrny Charlieho Humea, a o něco málo mladší manželé Anteilovi, kteří se na kalifornský venkov přistěhovali až v době, kdy zde byli Humeovi pevně usazeni. Drama začíná ve chvíli, kdy se obě manželské dvojice setkají. Jsou navzájem fascinováni: Humeovy uhrane oduševnělá krása a vzdělání Anteilových, ti jsou zase okouzleni luxusem jejich sídla. Brzy začne vycházet najevo, že Charlie Hume je sice zámožný, ale jinak trochu buran, zatímco jeho náročná manželka by potřebovala někoho intelektuálně vyspělejšího. Fay, iniciátor veškerého pnutí, je chvílemi vykreslována jako nešťastná žena, kterou manžel neváhá zbít, chvílemi jako vypočítavá potvora, která všechny kolem sebe jen mistrně využívá a manžela dokáže nenápadným komandováním, posměšky a ponižováním dohnat až k infarktu. Od té chvíle se začne rýsovat milostný trojúhelník a příběh spěje k tragédii; Dick ovšem knihu zakončí ne-obyčejně civilně a střídmě. Od specialisty na "lacinější" žánr bychom čekali větší "odvaz", připomeneme-li si však závěry jeho sci-fi románů, ani ty nekončívají katastrofami, spíše katarzemi.

Manželka jako inspirace

Také zde je největší důraz kladen na střet charakterů a jejich pečlivé studium. Vlastně nikdo ze čtyř hlavních protagonistů (tedy Jack, Fay, Charlie a Nathan) nejsou zápornou ani kladnou postavou, vždycky se najde okamžik, kdy stojíme pevně na jejich straně, a naopak místo, kdy jsou nám vrcholně protivní a přejeme si jejich potrestání. Dick se mistrně vžívá do odlišných povahových typů, a když za ně promlouvá, neodoláme a přitakáváme jejich názoru na svět a lidi kolem, abychom si ale o několik stránek dál, kdy už má slovo někdo jiný, mínění zase trochu upravili. Dickův román je cenný přinejmenším v tom, jak intenzivně nám připomíná, že náš pohled na události bude vždycky jiný než kohokoliv jiného, že naše motivace jsou vždycky sobecké a stejně tak i ostatních, jimž to nemůžeme příliš vyčítat, dokud to nezačnou přehánět. Literární historici pak Fay Humeovou mohou porovnávat s paní Bovaryovou nebo Annou Kareninovou a zkoumat, jak daleko se tento literární archetyp v Dickově práci posunul. Feministky mohou jásat nad tím, jak silnou a cílevědomou ženou Fay je, jak suverénně ona, a ne muži kolem ní, určuje osud. Muži mohou porovnávat, nakolik se jejich manželka/přítelkyně podobá Fay a zda není načase být před podobnými typy ostražitější, pokud po nich zrovna netouží. Dicka k napsání románu údajně inspirovala manželka Anne (třetí v pořadí, pak se ozenil jeste dvakrát), on sám se možná vtělil do postav Jacka, v dětství posedlého komiksy a vědecko-fantastickými sešitky, i Nathana, váhavého a mírného muže, kterému nakonec vyhovuje být veden ženou. Pro ty, které napadne, že Král úletů je skvělý námět pro film, který by ani nemusel být moc drahý, dodejme, že jedna nepříliš úspěšná adaptace již existuje, v roce 1992 ji natočil francouzský režisér Jérome Boivin.

Převzato z časopisu Týden 52/2004